Článek se zabývá vnějšími a vnitřními souvislostmi s námitkami proti rozhodcům. V případě námitky proti rozhodcům může být fungování rozhodčího senátu závislé na vnějších faktorech, jako například rozhodnutí státního (obecného) soudu, spadá-li rozhodování vyloučení rozhodce do jeho pravomoci. Tak je tomu obzvláště v případech, kdy národní úprava přebírá základní řešení Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodním rozhodčím řízení v obchodních věcech.

Daná problematika je méně komplikovaná v souvislosti s vnitřním fungováním rozhodčího soudu, pokud o námitce rozhoduje jiný orgán. Takové řešení převzaly významné stálé rozhodčí instituce, jako ICC, ICAC, LCIA, VIAC a SCC. Je-li však rozhodčí senát sám nadán pravomocí rozhodovat o námitce, může jeho rozhodnutí představovat důvod pro rozkol v rámci senátu, obzvláště je-li námitka zamítnuta jinak, než jednomyslným rozhodnutím. Bez ohledu na soud nebo orgán rozhodující o námitce, může její zamítnutí vést rovněž k polarizaci vztahů mezi namítající stranou a rozhodci, proti nimž námitka nesměřovala. Na druhou stranu vyhovění námitce může narušit důvěru strany, která vyloučeného rozhodce nominovala.

Jako příklad disfunkce vyvolané námitkou proti osobě rozhodce, jakož i způsob řešení takové situace článek uvádí rozhodčí řízení u ICC a rozhodnutí řeckého Nejvyššího soudu číslo 11/2009 ve věci výkonu rozhodčího nálezu.