Pojednání se týká celé oblasti rozhodčího řízení, od jeho autonomie, přes obligatorní uznání rozhodčích nálezů stranami, uznání a výkon nálezů v jednom nebo více členských státech. Článek formuluje otázku, zda může být rozhodčí senát ze strany SD EU uznán jako orgán příslušný podle článku 234 SFEU. Rozbor obsažený v pojednání obsahuje osobní pohled a názor na rozhodnutí ve věcech Nordsee, Eco Swiss, Mostaza Claro a Fallimento Olimpiclub, která mají zásadní význam a představují milníky v dané problematice. Použití principu rovnosti mezi národními kritérii pro zrušení rozhodčího nálezu je předmětem pojednání vzhledem k absenci kompatibility
s kogentními předpisy EU nebo předpisy národními. Paralelně je podstatná pozornost věnována principu efektivity a právní jistoty, které musí zohlednit rozhodci při vydávání rozhodnutí. Podrobně je rozebrána otázka, zda jsou rozhodčí senáty povinny použít právo EU, je-li spor veden mezi rovnými stranami a žádná z nich se na takové normy neodvolává. Výsledky této analýzy vedou k hlavnímu závěru, že povinnost, o níž judikoval ESD / SD EU, totiž povinnost aplikovat právo EU a zabránit využití rozhodčího řízení v případech, kdy by tím měla být obcházena pravidla veřejného pořádku, se netýká nezávislosti a nestrannosti rozhodců. Je pouze nezbytné zohlednit ty kogentní předpisy práva EU, která jsou předmětem veřejného pořádku (ordre public) a jejich použití je povinné a účinek je nadnárodní.